3/4

   Na základní desce jsou snad nejpatrnější zlatavé tištěné spoje. Tyto spoje se zhotovují řadou fotochemických procesů. Původní desky tištěných spojů byly desky z nevodivého plastického materiálu (epoxidová pryskyřice) potaženého vrstvičkou mědi, na kterou se "tiskl" elektronický spoj. Jednotlivé elektronické součástky se pájely na takto vzniklé spoje. Jestliže se však pozorně podíváte na základní desku zblízka, všimnete si, že některé konektory součástek zdánlivě nejsou k obvodu připojeny a dokonce ani neodpovídají polohám zapájených otvorů na spodní straně desky. Ve skutečnosti je však na desce několik vrstev mědi navzájem oddělených vrstvičkami nevodivé hmoty. Každá taková vrstva obsahuje samostatný spoj. Tyto vrstvy jsou navzájem propojeny skrz otvory vyplněnými kontakty - ucpávkami s vnitřním měděným povrchem. Kontakty pak spojují každou součástku se správným obvodem zabudovaným v desce.

   Tyto přídavné vrstvy umožňují konstruktérům desek snadněji vyřešit problémy s křížením spojů na desce. Na desce, která má pouze jednu kovovou vrstvu, musí být elektrický obvod navržen tak, aby se měděné vodiče nikde navzájem nekřížily. Zvyšováním počtu vrstev se tento problém zmenšuje a délka spojů mezi jednotlivými součástkami desky se může výrazně zkracovat. Omezování délky spojů je důležité pro jejich spolehlivost, protože frekvence používané v těchto obvodech jsou stejného rozsahu, jako frekvence rádiové a televizní. Omezování délek spojů pomáhá též předcházet interferencím, které mohou způsobit ztrátu dat. Mnohé základní desky mají čtyři vrstvy spojů, některé dokonce až sedm. Zdánlivě nepoužité otvory na spodní straně základní desky jsou vlastně kontakty spojující různé vrstvy spojů desky. Nejsou to prázdná místa, kde by na desce chyběly některé součástky. Některé elektronické součástky se však na povrch základní desky jednoduše pájejí.

   Svou nepostradatelnou funkci mají i malé kolíčky, které se na základní desce (a nejen na ní) vyskytují v hojném počtu. Odborně se jim říká můstkové přepínače čili Jumpery. S pomocí těchto propojek je možné provádět různá kouzla s nastavováním parametrů hardwaru (od taktování procesoru, až po zprovoznění led diody na čelním panelu počítačové skříně). Propojka je neaktivní, pokud neobsahuje propojovací kolíček, kterým se jednotlivé piny na přepínači spojí (uvedou se do vodivého spojení). Pokud je propojka nasazena pouze na jeden pin a druhý konec kolíčku "visí" mimo přepínač, nejedná se o chybné zapojením, ale technik, který počítač sestavoval počítal s tím, že by do budoucna mohla být tato propojka používána a aby se neztratila, umístil jí do této polohy, kdy je vlastně neaktivní, neboť jednotlivé piny vodivě nespojuje.

   Přesné nastavení propojek by mělo být vždy uvedeno v příslušném manuálu k dané základní desce. Je možné se dokonce setkat i s konkrétním popisem nastavení propojek přímo na daném zařízení (HDD, základní deska, zvuková karta, ...), čímž se předchází nepříjemným situacím, zejména u starších počítačů, kdy chybí příslušná dokumentace.

   Předchůdcem můstkových propojek byly (a dnes se ještě občas dají někde nalézt) přepínače DIP (Dual In Line). Ty se sdružovaly po několika do celých skupin a výsledkem pak byl přepínač se spoustou páčkových přepínačů. Ty pak měly pouze dvě polohy - zapnuto (on) a vypnuto (off). Velmi často je bylo možné nalézt u tiskáren či grafických karet.