Systém měření expozice

    První problém je ten, že při jiném než „průměrném rozložení jasů“ v motivu dává toto měření chybné výsledky, druhý (díky tomu, že běžný expozimetr měří jen jas a ne barvy) problém je ten, že i každá barva má trochu odlišnou odraznost. Oba tyto problémy se dnes daří víceméně uspokojivě zvládat, a tak výraznější expoziční rozdíly připadají v úvahu jen v extrémních situacích a především při použití diapozitivních materiálů, které mají malou expoziční pružnost.

    Brzy po prvních pokusech umístit čidlo měřící expozici přímo do fotoaparátu za objektiv (což dává možnost automaticky započítat do měření všechny faktory, které mohou způsobit úbytky světla před jeho dopadem na film – filtry, předsádky, zvětšený výtah při makrofotografii apod.), se dostaly do popředí zájmu dva způsoby měření expozice – měření integrální a bodové.

Bodové měření

    Měření integrální měří světlo v celém obrazovém poli – provádí tedy zprůměrování všech jasových rozdílů v motivu. Toto měření dá správný výsledek pouze při stejnoměrném osvětlení motivu – stačí, aby hlavní motiv, který zabírá relativně malou plochu snímku, byl osvětlen odlišně než zbytek snímku, a výsledkem je špatná expozice. Aby bylo možné zajistit změření expozice přesně tam, kde to je pro nás důležité, bylo vytvořeno měření bodové – jak již název napovídá, toto měření měří pouze malou část obrazové plochy, nejčastěji střed obrazu. Bodové měření dává ze všech systémů měřících odražené světlo nejpřesnější výsledky – či spíše „může dát nejpřesnější výsledky“. Problém je v tom, že předpokladem správných výsledků je i zde změření střední šedé – o to větší problém, že měříme pouze malou část obrazu. Aby toto měření dávalo přesné výsledky, jakých je schopno docílit, vyžaduje značné zkušenosti fotografa.

Integrální měření

    Každý způsob je problematický jiným způsobem. Výsledkem bylo po nějaké době experimentování „integrální měření se zdůrazněným (resp. zvýhodněným) středem“. Nejde o nic jiného než hybrid obou měření – na výsledné naměřené hodnotě má největší podíl (60-80% podle provedení) střední část obrazu, směrem ke krajům obrazu citlivost měření rovnoměrně ubývá (zbylých 20% naměřené hodnoty). Toto měření se v praxi stalo na dlouhé roky – v některých případech dodnes – nejlepším možným kompromisem. Fotograf, který principům měření expozice příliš nerozumí zde nenadělá tolik „bot“ jako u měření bodového a výsledky jsou dobré. Pro běžnou práci stačí pouze dvě poučky: 1. pokud je motiv výrazně tmavší než okolí (protisvětlo, snímky na sněhu), je třeba exponovat trochu „více“; 2. pokud je motiv výrazně světlejší než okolí (světlý motiv na tmavém pozadí), je třeba trochu expozice „ubrat“. V praxi se dá velice rychle naučit, kolik je třeba „přidat“ nebo „ubrat“, aby se dosáhlo přesné expozice. Integrální měření expozice se rychle rozšířilo prakticky do všech zrcadlovek, a zde vydrželo až dodnes, kdy je pro běžnou práci nahrazováno pohodlnějším způsobem měření, měřením „zonálním“.

Zonální měření

    Zonální měření expozice probíhá odděleně ve více částech snímku - zónách. Z naměřených hodnot se poté „složí“ výsledná expozice. Zonální měření bylo poprvé použito roce 1982 u fotoaparátu Nikon FA. Toto měření expozice umožňuje (s rozvíjející se elektronikou) nejvíce „kouzel“. Výrobci se zde předhánějí v počtu měřících zón, způsobech vyhodnocování, apod. Protože ani toto měření „neví“, kde se nachází motiv, musí být rovněž „ošizeno“. Na rozdíl od měření integrálního se zdůrazněným středem se však o toto „šizení“ stará elektronika fotoaparátu, a není jím zatěžován fotograf. Naměřené hodnoty jsou více různými způsoby upravovány, a výsledek je potom porovnáván s údaji vzorových snímků (několik desítek tisíc) uložených v paměti fotoaparátu. První věcí, kterou toto měření korigovalo, bylo světlo oblohy, které dokáže naměřené hodnoty pěkně přebít – jas horní části snímku tedy měl na výslednou expozici menší vliv než spodní. Ihned však bylo nutné vyřešit problém, jak při snímcích na výšku – fotoaparát musí být vybaven polohovým spínačem, který měření informuje, v jaké se nachází poloze. Tento problém není příliš těžké vyřešit. Horším problémem je, jak informovat měření, v které části snímku se nachází hlavní motiv. Zpočátku i tento systém měření expozice předpokládal (a implicitně stále předpokládá), že se motiv nachází uprostřed obrazu. To rozhodně není pro fotografa přílišným důvodem k radosti. Ideálním případem by samozřejmě bylo, aby při jakékoli kompozici obrazu fotoaparát bezpečně poznal, kde se nachází nejdůležitější objekt snímku. Toto se po nějaké době také podařilo vyřešit – dnešní fotoaparáty jsou vybaveny systémy označovanými např. jako „D, resp. 3-D, apod.“. Toto označení znamená pouze jedno – fotoaparát při měření expozice využívá k orientaci na motiv hodnotu zaostřené vzdálenosti, o které je informován čipem vestavěným v objektivu. Po zavedení zaostřovacích systémů, využívajících více čidel, se měření expozice orientuje současně i podle aktivního zaostřovacího čidla – takto je možné poměrně přesně zjistit polohu měřeného objektu. Zdálo by se, že toto měření expozice již splní všechny požadavky na něj kladené. Bohužel tomu tak i přes značný pokrok není – a zatím ani nemůže být. U většiny běžných snímků dává toto měření dobré výsledky (i když podle testů v některých případech ne tak přesné jako klasické staré integrální měření se zdůrazněným středem). Přestože bylo toto měření zavedeno především kvůli zvládání extrémních expozičních podmínek, tak právě zde může zklamat. Na jedné straně totiž nabízí pohodlí při práci – fotograf se nemusí o nic starat – na druhé straně při extrémních světelných podmínkách nelze díky složitosti vyhodnocování expozice vysledovat, jakým způsobem měření pracuje, a případně hodnoty jím naměřené zkorigovat. Někteří výrobci (např. Minolta) toto kompenzují grafem v hledáčku, zobrazujícím rozdíl hodnot naměřených tímto měřením od hodnot naměřených integrálním měřením se zdůrazněným středem. Není to však příliš operativní. Údaje výrobců o super, multi, 3D měřeních s desítkami měřících zón jsou pouze reklamní bublinou – nejdůležitější je to, jak dobře fotoaparát vyhodnotí naměřené hodnoty, které získá.

Integrální

integrální měření     integrální (zdůrazněný střed)

Bodové

bodové měření     zonální měření

Shrnutí

Integrální měření se zdůrazněným středem – zde bývá rozdíl v důrazu, který má centrální měřící plocha (cca 25% plochy obrazu) na výsledné měření. Běžně se tato hodnota pohybuje mezi 60-80% z celkového měření.

Měření bodové (označované jako „Spot“) se rozlišuje pouze podle měřícího úhlu, resp. měřené plochy negativu. „Pravé“ bodové měření má úhel pouze 1°, běžně se tyto hodnoty pohybují mezi 1 – 5°. Mezistupněm mezi bodovým měřením a integrálním měřením se zdůrazněným středem je měření selektivní. Měření selektivní pracuje jako bodové měření, má však větší měřící úhel. Tento úhel se pohybuje od cca 10 do 25°. Někteří výrobci neudávají tyto hodnoty ve stupních, ale v procentech plochy negativu, což je přesnější údaj. Úhel měření je totiž závislý na ohniskové vzdálenosti použitého objektivu (pokud je tedy udáván úhel měření ve stupních, měl by být vztažen k objektivu s ohniskem 50mm).

Měření zonální U tohoto měření je různých označení nejvíce. Nikon ho jmenuje „Matrix“, Minolta „Honeycomb“ (podle tvaru a uspořádání jednotlivých zón), apod. Pokud je u tohoto označení také zmínka o „D“, resp. 3D“, znamená to, že měření bere v úvahu i zaostřenou vzdálenost. U fotoaparátů vybavených větším množstvím ostřících polí se většinou toto měření dokáže orientovat také podle aktivního zaostřovacího pole. Výjimečnou modifikací tohoto měření je 3D-Color. Toto měření používá jako čidlo CCD senzor (s poměrně velkým množstvím bodů – přes 1000), který měří barevně (je vybaven RGB filtrem), dokáže tedy změřit barevnou teplotu světla, a upravit podle toho naměřené hodnoty. Vypadá to zajímavě, nicméně v praxi se ukazuje, že výsledky jsou skoro stejné jako u měření přístroje Nikon F100, který je vybaven „normální“ verzí měření Matrix. Důležitější je tento měřící prvek u digitálních zrcadlovek Nikon, kde díky funkci colormetru zprostředkovává hodnoty potřebné k vyvážení bílé barvy.

Vhodnost použití

Integrální měření se zdůrazněným středem: Vhodné pro většinu situací. Po nějaké praxi lze snadno zkorigovat jeho výsledky tak, aby i v extrémnějších podmínkách dalo přesné výsledky. Z hlediska pohotovosti je díky nutnosti občasných korekcí naměřených hodnot o něco pomalejší než zonální měření expozice. Bodové měření: V extrémních světelných situacích, vyžaduje určitý čas, značnou praxi a opatrnost při aplikování naměřených hodnot. Při správném zacházení dává nejpřesnější výsledky. Zonální měření: Vhodné pro běžné světelné situace a rychlou reportážní práci. Nejproblematičtější výsledky dává při roztříštěném osvětlení s velkým množstvím světel a stínů. Nelze vysledovat, jakým způsobem měření vyvažuje expozici. Nedává tedy plně předvídatelné výsledky. Toto rozdělení je samozřejmě obecné. Které měření se použije doopravdy, záleží především na fotografovi, převládajícím typu fotografovaných motivů, a použitém filmovém materiálu. Ještě o něco větší zmatek panuje v údajích o zábleskovém měření expozice, ale to je již jiná kapitola.