Optický stabilizátor - plovoucí čočka

    Plovoucí čočka je srdcem optického stabilizátoru. Tento systém umožňuje používání delších expozičních časů při fotografování z ruky a eliminuje nežádoucí chvění objektivu a tím i potlačuje případnou neostrost. Velice výhodná je tato funkce zejména při fotografování s velkým teleobjektivem. Zde jsou příklady digitálních fotoaparátů, kteří jsou vybaveni optickou stabilizací obrazu:
OLYMPUS Camedia C-2100, CANON PowerShot Pro 90 IS.

Princip optické stabilizace je velmi jednoduchý, ale technické provedení je značně náročné na preciznost. Základem je plovoucí čočka, která se pohybuje vždy tak, aby vyrovnala nežádoucí pohyb fotoaparátu. To jí umožňuje dvojice gyroskopických setrvačníků, které indikují ony nežádoucí změny a předávají o nich informace řídící jednotce, která pak vede plovoucí čočku. Právě kvůli této dvojici gyroskopů dosahují často digitální fotoaparáty s optickým stabilizátorem větších rozměrů.

Druhým způsobem jak stabilizovat obraz optickou cestou je pomocí speciálního optického elementu, který se sestává ze dvou čoček spojených mezi sebou jakýmsi měchem. Tento měch je pružný a dovoluje natáčení jedné čočky oproti druhé. Zároveň je vyplněn silikonem se stejným indexem lomu jako mají čočky na krajích. Vzniká nám tak vlastně jedna čočka, která může měnit svuj tvar natáčením přední či zadní části. Díky tomu se mění i úhel lomu paprsků a opět je věcí připojené mechanické či elektronické vyrovnávací soustavy, aby deformovala tento optický element tak, aby se výslebný obraz za objektivem nechvěl.

Posledním způsobem, ale u digitálních fotoaparátů zatím nepoužitým, je stabilizace elektronická. Tuto stabilizaci ovšem v hojné míře využívají digitální videokamery. Princip je velice jednoduchý. Pokud použijeme snímací čip většího rozlišení než jaké potřebujeme tak, nám obraz pokryje na onom čipu jen obdélníkovou oblast uprostřed. Když se obraz chvěje, tak se tato oblast posouvá po celém čipu (a pokud se chvěje hodně tak i mimo něj). Pomocí vhodného vestavěného algoritmu lze sledovat pohyb okrajů obrazu (detekce kontrastu jako u autofokusu) a tak lze velmi jednoduše synchronně posouvat po čipu i oblast, ze které se busou číst data. Ujede-li nám tak obraz na čipu o kousek vlevo od středu, algoritmus detekuje tento pohyb a i velikost tohoto pohybu a přikáže čipu, aby teď nesnímal obraz ze středu, ale o onen kousek víc vlevo.

Digitální stabilizace je velice jednoduchá na výrobu, ale umožňuje stabilizovat jen malé výchylky, pokud obraz opustí nějakou svou částí snímací čip, tak je v koncích. U digitálních fotoaparátů zatím nebyl použit z toho důvodu, že u digitální fotografie nám jde vždy o využití co největšího rozlišení čipu. Moc prostoru na digitální stabilizaci tak již nezbývá a platit u aparátu s rozlišením 1600 x 1200 (2.11 Mpix čip) za čip 3.34 Mpix, aby byla možná stabilizace obrazu mi nepřipadá jako dobrá obchodní strategie.