MULTIMÉDIA

    Osobní počítače pracují v takzvaném binárním kódu, což znamená, že pracují se stavy true (1), nebo false (0). Žádná mezipoloha neexistuje. Na rozdíl od osobního počítače telefonní systém je analogové zařízení (vyjma dnešních moderních digitálních komunikačních dálnic). V době vzniku telefonního systému nebyla ještě digitální elektronika známá a byl zkonstruován pro přenos různých zvuků a tónů lidského hlasu. Hlas je telefonní sítí přenášen jako analogový signál, což je reprezentováno spojitým proudem, jehož frekvence se mění.

    Modem je můstek mezi digitálním a analogovým signálem. Převádí digitální data na analogové signály změnou (modulací) kmitočtu elektronických vln podobným způsobem, jak to dělají vysílače s frekvenční modulací. Na přijímacím konci telefonického spojení se odehrává pravý opak - analogové signály se demodulují do digitálního kódu. Výrazy MOdulace a DEModulace pak dávají modemu jeho jméno.

    Modemy lze v prvopočátku rozdělit na dvě velké skupiny a to modemy interní (umístěné uvnitř osobního počítače jako samostatná karta) a externí (umístěné mimo osobní počítač, jsou s ním na dálku spojené). Zatímco externí modem je připojen k elektrické síti adaptérem, interní modem je napájen ze zdroje uvnitř počítače.

	Interní modem
	Externí modem

    Externí modemy mají oproti interním tu výhodu, že je na nich přímo vidět, co zrovna funguje a co ne. To je dáno buď světelnými diodami nebo digitálním displejem u dražších modemů. Následující tabulka ukazuje význam jednotlivých světelných signálů na čelním panelu externího modemu. Na digitálním displeji je možné si též znázornit i rychlost přenosu či použitý protokol. Mezi další výhody externích modemů patří i jejich zresetování při případných potížích. Pokud je potřeba resetovat interní modem, pak se musí resetovat celý počítač, což dokáže značně zpomalit práci.

    Modemová komunikace pracuje se třemi nejméně standardizovanými prvky osobního počítače, kterými jsou sériový port, příkazy pro modem a komunikační software. Externí modem se většinou připojuje k počítači přes sériový port, který se také proto označuje jako COM (communication). Někteří výrobci modemů zvládli technologii připojení modemu přes paralelní port a nabízejí to jako standardní řešení. Paralelní port oproti sériovému má výhodu především v nižší zátěži systému během komunikace a také ve vyšší teoreticky dosažitelné rychlosti přenosu.

    Interní modemy se vyrábějí jak v provedení pro ISA sběrnici tak i pro sběrnici PCI. Tyto modemy pro sběrnici PCI se začaly používat pro svojí schopnost méně zatěžovat celý systém. To má například tu výhodu, že je možné přenášet na pozadí např. soubor z internetu a zároveň psát v textovém editoru, či vykonávat jinou činnost, aniž by se nějak citelně snížila rychlost výpočtů.

    V této části si popíšeme, jak přesně funguje propojení dvou počítačů přes externí modemy s využitím klasické telefonní sítě.
    Dříve, kdy byl modem využíván pouze k terminálové emulaci při spojení se vzdáleným počítačem, byly k přenášení dat (souborů) používány protokoly Zmodem, Xmodem a podobně. Dnes modemy převážně slouží ke spojení s Internetem, který ke komunikaci mezi jednotlivými počítači používá protokolu TCP/IP. Pro přenos TCP/IP do počítače přes komutovanou linku s modemy existují v podstatě dva protokoly: PPP a SLIP. Protokol SLIP je starší, jednodušší, klient se obtížněji konfiguruje, ale jeho varianta CSLIP je nejprůchodnější. PPP je naopak novější protokol, který poskytuje při konfiguraci klienta nebývalý luxus včetně autentifikace, nicméně za cenu větší režie. Dnes se nejspíše setkáte s PPP protokolem a s autentifikací pomocí PAP nebo CHAP. Zvláštní variantu autentifikace CHAP (tzv. CHAP-80) podporují Windows 95, nepodporují ovšem kompresi pro PPP protokol, se kterou můžeme dosáhnout velice dobré výsledky. Neželme ovšem - provideři nám kompresi jen tak neumožní, protože je velmi náročná na hardware jejich ne právě laciných terminálových serverů.

    Váš komunikační software přivádí napětí na pin č. 20 sériového portu, ke kterému je připojen externí modem. Napětí představuje signál DTR (Data Terminal Ready). Sděluje modemu, že počítač je zapnut a připraven přenášet data. Ve stejnou dobu počítač zkoumá napětí z modemu na pinu č. 6, což je signál DSR (Data Set Ready), který oznamuje počítači, že modem je připraven přijímat data nebo povely. U normálního modemového spojení musí být oba dva signály přítomny předtím, než se může stát cokoli jiného.

    Používáme-li standardní komunikační jazyk pojmenovaný po modemu Hayes, na kterém byl poprvé popularizován, vyšle komunikační software po vodiči jdoucím z pinu č. 2 (vodič DT - Data Transmit), povel do modemu. Povel nařizuje modemu, aby "zvedl sluchátko" a zahájil komunikaci na telefonní lince. Software pokračuje dalším povelem Hayes, který nařizuje modemu aby vydal tónové nebo pulsní signály potřebné pro volbu daného telefonního čísla. Modem povel potvrdí tím, že ho počítači zopakuje na vodiči jdoucím do pinu č. 3 (vodič RD - Receive Data). Pokud modem na druhém konci telefonního spojení - vzdálený modem - na volání odpoví, vyšle místní modem pozdravný tón, aby vzdálený modem věděl, že ho volá jiný modem. Vzdálený modem odpoví o něco výše posazeným tónem. Pokud je modem vybaven reproduktorem, opravdu jsou slyšet dva tóny.

    Po navázání spojení vyšle místní modem do počítače po vodiči do pinu č. 8 signál CD - Carrier Detect. Signál sděluje komunikačnímu software, že modem přijímá nový signál, což je stabilní tón o určitém kmitočtu, který bude později modulován přenášenými daty. Oba modemy si vzájemně vymění informace o tom, jak si hodlají posílat data. Tomuto procesu se říká Handshake. Oba dva modemy se musí shodnout na přenosové rychlosti, počtu bitů, které tvoří datový paket - např. jeden byte - kolik bitů bude označovat začátek a konec paketu, zda modemy budou používat paritní bity pro kontrolu chyb a zda budou pracovat v poloduplexu nebo fullduplexu. Pokud místní a vzdálený modem nepoužijí tatáž nastavení, budou buď rozmotávat vysílané znaky, které nedávají smysl nebo budou komunikaci vůbec odmítat.

    Chce-li komunikační software vyslat data, nejprve po vodiči jdoucím z pinu č. 4 pošle do sériového portu napětí. Tento signál RTS (Request To Send) ve skutečnosti zjišťuje, zda je modem volný pro příjem dat z počítače. Jestliže modem přijímá vzdálená data, která chce předat do počítače v okamžiku, kdy počítač dělá něco jiného (jako např. ukládání dřívějších dat na disk), počítač v tom případě signál RTS přeruší a sdělí tak modemu, aby přestal se zasíláním dat, dokud si počítač neukončí svoji práci a znovu nevydá signál RTS. Není-li modem příliš zaneprázdněn zpracováváním jiných dat a může tedy přijmout z vašeho systému nová data, vrátí na sériovém vodiči k pinu č. 5 signál CTS (Clear To Send), načež počítač zašle přenášená data po vodiči do pinu č. 2. Modem zasílá data, která obdržel od vzdáleného systému do počítače po vodiči do pinu č. 3. Když modem nemůže přenášet data tak rychle, jak mu je posílá počítač, modem přeruší signál CTS a sdělí tím počítači, aby na chvíli přestal s dalšími daty, dokud se modem nevzpamatuje a signál neobnoví.

    Na druhém konci telefonního vedení slyší vzdálený modem přicházející data jako řadu tónů s různými kmitočty. Demoduluje tóny zpět na digitální signály a ty odešle přijímacímu počítači. Ve skutečnosti mohou oba počítače posílat signály sem a tam současně, protože používaný standardní systém tónů umožňuje modemům na obou koncích rozlišit přijímané a vysílané signály. Požádáte-li komunikační software o ukončení komunikační relace, zašle do modemu jiný povel Hayes, který způsobí přerušení telefonního spojení. Pokud je spojení přerušeno vzdáleným systémem, váš modem přeruší signál CD (Carrier Detect) do počítače, aby informoval software, že komunikace je přerušena.

Hayes kompatibilní modemy jsou nejrozšířenější skupinou modemů a pokládáme je za standard. Jsou to modemy, které mají vlastní mikroprocesor, jsou řízeny programem (firmware) a je možné je konfigurovat známými AT příkazy. I když každý výrobce rozšiřuje základní sadu AT příkazů o vlastní vymoženosti, je jednoduché tyto modemy používat, protože jsou obvykle nastaveny od výrobce tak, aby vyhověly nejširšímu okruhu zájemců. A i když nejsou, je snadné vyčíst z dokumentace posloupnost AT příkazů, která modem přizpůsobí našim požadavkům (tzv. inicializační řetězec). Tyto modemy je snadné používat i na různých platformách (Windows, DOS, Linux, OS/2, ...) a lze je jen doporučit, protože nepotřebují speciální ovladače, způsob jejich ovládaní je znám a nenarazíme na žádná výrobní tajemství či nepřekonatelné licenční podmínky.

Softwarové modemy (také soft-modemy) jsou odlišné tím, že nemají vlastní mikroprocesor a proto je musí ovládat procesor počítače (také tzv. "Host Signal Processing"). Znamená to pro počítač velké zatížení (až 50% na P133). Výhodou je nízká cena a to, že jsou velmi malé (někdy on-board třeba v notebookách). Nevýhodou je nekompatibilita a potřeba speciálního programu k ovládání modemu.

Windows modemy (WinModem) a RPI modemy (také známé jako WinRPI - Rockwell Protocol Interface). Zástupci této kategorie jsou například USR Sportster Winmodem a IBM Aptiva MWAVE. Používají procesor počítače k ovládání modemu, ale ne k manipulaci s daty, takže zatížení procesoru je menší (kolem 7% na P133). Jejich výhodou je nízká cena, WinModemy jsou (na rozdíl od RPI modemů) dostupné pouze v interním provedení. Nevýhodou je proprietální řešení, které vyžaduje pro ovládání speciální program, bez něhož jsou nepoužitelné. Ovladače nejsou k dispozici například pro Linux a ani jiné klony Unixu, protože komunikační protokol je chráněn licencí a neochota výrobců spolupracovat s vývojáři je až zarážející.

Celulární modemy jsou modemy pro mobilní (celulární) telefony. Jejich výhodou je, že jsou použitelné i v místech, do kterých nevede telefonní linka a tak jsou využívány hlavně jako doplněk k notebookům, pokud jejich majitel touží po doopravdy mobilní kanceláři. Vše ostatní lze pokládat za nevýhody. Maximální přenosová rychlost je pouze 9 600 kbps a jsou dostupné jen jako PCMCIA karta, která je propojena s vlastním mobilním telefonem kabelem (telefon ovšem musí datové přenosy podporovat). To vylučuje jejich použití ve stolním počítači, pokud si nepřikoupíte zvláštní šachtu pro PCMCIA karty. Cenově vychází náklady na pořízení i provoz výše, než u modemů pro klasické telefonní linky, zvláště při delší době připojení.

    Nejjednodušší využití pro tyto modemy najdeme snadno - jako telefonní záznamník, který může snadno nabýt netušených možností. Modem sám při příchozím volání rozpozná, dovolal-li se člověk nebo má navázat datové či faxové spojení. Rozpozná-li hlas, můžeme vhodně voleným programem umožnit uložení záznamu nebo další činnosti, které může modem do telefonu nabízet hlasově volajícímu. Volající může zpětně ovlivňovat chování programu pomocí tlačítek na telefonu nebo dokonce i hlasově.

    Dalším zvláštním druhem modemů jsou přístroje určené pro připojení přenosného počítače. Jsou totiž kapotovány do speciálního formátu tzv. PC Cards. Výkonové i rychlostní parametry PC Cards modemů jsou srovnatelné s interními i externími modely, jejich cena je však o mnoho vyšší z důvodu miniaturizace.

    V dobách minulých, kdy terminálová emulace byla běžným jevem, každý terminálový program ovládal modem sám. Patří sem například terminál z Nortona, M602, Kermit, Telix a podobně. Dnes je patrná snaha (i u Windows) přenést ovládání modemu na operační systém a vytvářet pak univerzální programy, které komunikují s modemem přes standardní rozhraní operačního systému. Ve Windows 3.x k tomu sloužil převážně program Trumpet, který uměl obsluhovat modem (nebo síťovou kartu) a vytvářel pro programy standardní rozhraní služeb pro protokol TCP/IP (tzv. TCP/IP stack). S příchodem Windows 95 byla tato možnost začleněna přímo do systému. Pomocí tzv. telefonního adaptéru můžete ve Windows 95 nakonfigurovat své prostředí stejným způsobem, jako kdybyste vlastnili síťovou kartu a byli do Internetu připojeni přímo. Pak stačí jen vytočit číslo vašeho providera, uskutečnit spojení pomocí protokolu PPP či SLIP a po spuštění Netscape, telnetu či ftp můžete přímo vyrazit do Internetu.

    Teoreticky je možné připojit k počítači neomezené množství modemů, prakticky je ovšem nutné vyhradit každému sériovému rozhraní s modemem jedno IRQ a I/O port v počítači. U počítačů PC je počet IRQ omezen na 15, a proto brzy narazíme na horní hranici možností našeho PC nedostatkem IRQ. Teoreticky lze sice více klasických sériových portů obsluhovat jedním přerušením, bohužel výrobci SW ani HW (včetně specifikace PC dle IBM) tuto možnost reálně nepodporují. Řešením tohoto problému jsou speciální multiportové karty, které obsadí jedno IRQ a je na nich integrováno více sériových portů (8, 16, 32) včetně potřebných vyrovnávacích pamětí. Nejznámějšími asi jsou Cyclades, Digiboard, SDL RISCom a Stallion multiport boards.

    Zvuková karta je základním kamenem multimediální výbavy počítače. Jedná se o interní kartu, která se zasouvá do příslušného slotu na základní desce. Zvukové karty se vyrábějí v mnoha variantách lišících se typem použitého čipu, ale nejmarkantnější je dělení podle použité sběrnice a to na ISA a PCI. Zvukové karty se také vyrábějí v různém provedení z hlediska počtu bitů. Starší zvukové karty byly 8-mi bitové, pak přišly modernější 16-ti bitové, 32-bitové a dnes se běžně setkáváme se 64 a 128-mi bitovými zvukovými kartami.

	16-ti bitová zvuková ISA karta SoundBlaster Vibra
	128-mi bitová zvuková PCI karta SoundBlaster

   Počítač zpracovává zvuk digitálně, jeho analogový záznam není z podstaty výpočetní techniky možný. To znamená, že je nutné převést zvukové vlny na posloupnost čísel popisujících okamžitou hodnotu amplitudy. Podle tzv Shannonova vzorkovacího teorému lze libovolný periodický signál digitalizovat bez ztráty informace tehdy, jestliže je frekvence vzorkování alespoň dvojnásobná než nejvyšší frekvence obsažená v signálu. K věrné reprodukci zvuku by tedy měla stačit vzorkovací frekvence kolem 40 kHz. Už podle normy MPC je standardem pro digitální záznam frekvence 44,1 kHz. Pro méně kvalitní a paměťově úsporný záznam dovedou zvukové karty pracovat se zlomky této základní frekvence, a to zejména s její polovinou (22,050 kHz) a čtvrtinou (11,025 kHz). Kvalitu digitálního záznamu spolu se vzorkovací frekvencí určuje i přesnost snímání analogového signálu. Bylo by celkem zbytečné vzorkovat stotisíckrát za sekundu, kdyby výsledkem byla pouze nula nebo jednička. U digitálního záznamu zvuku je nejpraktičtější hovořit o přesnosti jako o počtu bitů na výstupu příslušného A/D převodníku. Počet úrovní vzorku se nazývá rozlišení či rozlišovací schopnost. U 8 bitového záznamu rozlišujeme 256 hodnot, u 16 bitového pak 65536 hodnot. Pro účely vysoce kvalitních nahrávek se nehodí používat 8 bitový záznam, ten je vyhrazen mluvenému slovu a pracovním nahrávkám. V digitální HI-FI technice se při záznamu pracuje s rozlišením 20 nebo 22 bitů.

    Na dnešním trhu se ale můžeme setkat se spoustou různých označení a typů zvukových karet. Proto by bylo vhodné si je rozdělit do následujících skupin.

    Hardwarově vestavěné karty - Tyto zvukové karty jsou integrovány přímo na základní desce a zaručují tedy maximální kompatibilitu se základní deskou. Navíc zbytečně nezabírá cenné místo ve slotech, kam je možné umístit jinou přídavnou kartu. Na druhou stranu má ale toto řešení tu nevýhodu, že uživatel, který si zakoupí takovouto základní desku s integrovanou zvukovou kartou pak zbytečně platí příplatek, když pak po čase zjistí, že mu tato zvuková karta nevyhovuje nebo dokonce nestačí. Z tohoto důvodu by si měl zkušenější uživatel zvolit spíše základní desku, kde zvuková karta není integrována a tu si dokoupit podle vlastního uvážení jako interní kartu. Pokud si však uživatel takovouto základní desku s osazenou zvukovou kartou přece jen pořídí a po čase zjistí, že bude potřebovat jinou - lepší, pak je tu možnost tuto zvukovou kartu deaktivovat na základní desce příslušnou propojkou (jumperem).
    Zvukové karty jako samostatné komponenty - Toto řešení v současné době zcela převažuje. Z hlediska kvality vzorků nástrojů (angl. samplů) rozlišujeme následující skupiny karet:

• karty s FM syntézou - karty, které nemají wawetable syntézu (tabulku vzorků); zvuky nástrojů tedy musí být generovány speciálním čipem (obvykle značky YAMAHA - OPL3). Tento druh karet je vhodný zejména pro podbarvení atmosféry v hrách, popř. pro jiné, méně náročné multimediální využití, mimo jiné i proto, že nejsou dodávány s příliš kvalitním a hodnotným softwarem. Software je určen spíše pro zpestření práce.
• karty s wawetable syntézou - tímto se dostáváme na pole více či méně profesionálních karet. S těmito kartami se již dá vytvořit opravdu solidní hudba pro profesionální využití např. pro hry, ale i firemní prezentace, atd. Někdy je možné se setkat se zvukovou kartou s wawetable syntézou, která využívá operační paměti počítače. V tomto případě pak není vhodná např. pro hry a náročnější multimediální aplikace, kde je operační paměti vždy pomálu. Zvukové karty s wawetable syntézou mají všechny potřebné samply uloženy v paměti ROM přímo na kartě nebo na pevném disku. Co je to tedy wawetable syntéza? Jedná se o nahrávání již zmiňovaných samplů do paměti RAM na kartě (která je rozšiřitelná). Vzorky tedy nejsou generovány, věrnost výsledné hudby by tedy měla být co nejlepší. Samozřejmě, že vytvořit opravdu kvalitní sampl je umění.
• Přídavné MIDI karty - karty, které umožňují majiteli karty s FM syntézou pracovat s tabulkou vzorků. Zákazník si jednoduše přikoupí přídavný modul, který mu nahradí tuto tabulku. Tato karta (nebo její emulace na zvukové kartě) slouží zejména jako standard pro propojování a komunikaci mezi počítači a elektronickými hudebními nástroji.
• Syntéza fyzikálním modelováním - tato metoda vychází z analýzy vzniku zvukového rozruchu a na jejím základě emuluje zvuk vibrujícího systému (např. hudební nástroje) pomocí softwarové analogie. Jde zatím o nejdokonalejší metodu syntézy zvuku, ovšem velkkým problémem je jsou velké nároky na výkon procesoru.
  Pozn.: Tato metoda byla vyvinuta odborníka na Stanfordské univerzitě

   Dalšími důležitými parametry u zvukových karet je tzv. full duplex a half duplex. Full duplex umožňuje současný záznam a přehrávání zvuku. To se využívá zejména při telefonování a konferencích. Half duplex znamená poloviční duplex, což znamená, že je možné v jednom okamžiku pouze zaznamenávat, nebo pouze přehrávat záznam. Tohoto módu využívaly zejména starší a levnější zvukové karty.

   Zvukovou kartu (a nejen ji) je třeba začlenit do příslušného systému. Toto začlenění se provádí nastavením následujících parametrů:

Adresa - zvuková karta musí mít samozřejmě svou základní adresu. U všech SoundBlasterů, ale i jiných karet bývá většinou nastavena hodnota 220. Někdy však hodnota 220 způsobuje problémy a tehdy je možné vyzkoušejte např. 240. Adresa se nastavuje buď pomocí jumperů přímo na kartě (zpravidla u starších karet, volit můžete většinou mezi hodnotami 220 a 240) nebo softwarově - zde se nabízí rozhodně více různých možností.

Přerušení - asi nejvíce problémová "položka". IRQ je k dispozici pouze 15 hodnotách, což je nepříjemné, neboť minimálně slabší polovina již bývá obsazena (LPT1, LPT2, myš, atd.)! U SoundBlasterů je standardem nastavení na hodnotu 5 (což je mimochodem přerušení druhého paralelního portu), nepředpokládá se totiž, že by někdo měl dva paralelní porty. Někdy bývá také přednastavena hodnota 7, ale tu sdílí LPT1, který asi máme všichni. GUS má přednastavenu poněkud nestandardní hodnotu 11. Pokud vím, tato hodnota by měla být bezkonfliktní. Menší problém nastává u her, které vyžadují hodnotu IRQ pod osm. Potom je na místě hodnotu IRQ změnit na IRQ, které ještě není obsazené nějakým zařízením (např. modem, rádiovou kartu, atd.).

DMA kanál - je určen pro přenos dat do zvukové karty. Zpravidla je tato hodnota nastavena na 1, popř. 0. Kanály 0-3 jsou "jen" osmibitové, 4-7 pak šestnáctibitové. Zde je však otázka, zda základní deska podporuje šestnáctibitové DMA kanály. Je možné však 16-ti bitový kanál vyzkoušet, dočkáte se tak malinkatého zrychlení komunikace s kartou. Pokud se Vaše karta nebude chovat korektně, je nutné se vrátit ke standardnímu nastavení. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že zrychlení je opravdu zanedbatelné.

1 ... řadič CD 2 ... wavetable syntéza 3 ... FM syntéza 4 ... ISA interface BUS

   Pokud je v počítači instalována zvuková karta a CD-ROM mechanika, jsou pak obě zařízení propojena tzv. audiokabelem. Audiokabel slouží pro přenos signálu z CD-ROM do zvukové karty. Toto spojení pak umožňuje přehrávání CD disku přes zvukovou kartu.

Obr.: Audiokabel

   Zejména u starších zvukových karet se na zadní straně karty nacházel občas regulátor hlasitosti. Zvuková karta je totiž opatřena zesilovačem, který výstupní signál upraví pro jeho reprodukci. U dnešních moderních zvukových karet se již tento regulátor nenachází a regulace se provádí softwarem nebo až na připojených reproduktorech či hi-fi zařízení. Obecně platí pravidlo, že čím lepší jsou reproduktory, tím kvalitnější je zvuk. Co je vám platné, když vlastníte zvukovou kartu za několik tisíc korun, když na výstupu jsou jen obyčejné reproduktory. Pro velmi kvalitní poslech se používají speciální zařízení zvané subwoofery, které dokáží uzpůsobit zvuk pro reproduktorový systém.

   Subwoofer - subwoofer je basová jednotka, která přes silný reproduktor reprodukuje zvuky v kmitočtovém pásmu zhruba od 35 do 160 Hz. K malým reproduktorům je přidáván z důvodu absence basového základu. Subwoofer tedy doplní sílu basových nástrojů o tu správnou a hlavně věrnou dunivost. Jeho základem je basový reproduktor, dřevěná (může být i plastová, ale dřevo lépe zní) bedýnka s určitou hloubkou, která je speciálně vypočítána pro velikost basového reproduktoru, vzdálenosti basreflexu (speciální ozvučná trubice, která vyúsťuje do otvoru na předním panelu) a jeho hloubky, která závisí na tom, jaké kmitočtové pásmo zvuku chceme zdůraznit.

   3D zvuk - originální 3D zvuk je provozován na pěti reproduktorech (Dolby Surround). Protože počítače kolem sebe pět reproduktorů nemívají, je tento prostorový zvuk emulován pomocí speciálního čipu DSP, který se implementuje buďto přímo na zvukovou kartu nebo až do reproduktoru. Jeho úkolem je pomocí nastavení echa, basů, středů a výšek učinit zvuk z přesného sterea alespoň trošku prostorovějším. U každého typu hudby to má ale jiný výsledek podle toho, které kmitočtové pásmo u té které hudby převládá.

   Mikrofon - slouží pro snímání zvuku. Většinou se jedná o mikrofony kondenzátorové, které pracují na principu změny elektrického napětí vyvolané změnou kapacity. Vodivá membrána se vlivem akustického tlaku deformuje, což způsobuje změnu kapacity mikrofonu. Tím vzniká elektrický signál, který je složen z čistě sinusových vlnění různých frekvencí a amplitud.

Subwofer s repro systémem

   Na kvalitních zvukových kartách je možné nalézt též obvody pro kompresi dat v reálném čase. Tyto obvody snižují paměťové nároky navzorkovaných dat. Známý algoritmus MPEG Layer III již pronikl do čipů přehrávačů MP3 a předpokládá se, že bude brzy využit v obvodech DSP, kde by měl nahradit dosud využívaný standard ADPCM.K dalším novinkám patří i přechod na USB. Zvukový subsystém pracuje zcela mimo skříň počítače a není tedy vystavován vlivům rušení, jelikož D/A převodníky jsou umístěny přímo v USB reproduktorech a data probíhají uvnitř počítače pouze v digitální podobě.

   Každá zvuková karta má na zadní stěně několik konektorů. Tyto konektory pak slouží k připojování periférií a to buď přes konektor Cinch nebo Jack 3,5.